Pro Vaše vzkazy, rady a připomínky naleznete v MENU Návštěvní knihu.
Kontakt: e-mail: Lkrutina@seznam.cz

Listopad 2009

Jak Vánoce oprašují vzpomínky

29. listopadu 2009 v 22:30 | kru |  MÉ ČLÁNKY
Tak se dnes zapalovala první svíčka na Adventním věnci. Vánoce, období klidu, projevů přátelství a lásky, dárků a tradic. Jako ve většinách rodin i u nás necháváme pomalu vstoupit tuto sváteční atmosféru. K tomu patří i již tradiční oprášení Betlému.
Když beru do rukou téměř třiceticentimetrové postavy svatých abych setřel prach z lesklého laku vzpomínám, že je to již dvanáct let, co mě vzal děda ke svému bratranci na Díly, kde jsem poprvé viděl skutečného mistra ve svém oboru řezbářství. Byl jsem unešen, jak se kus lipového dřeva ve zručných rukou dokáže proměnit v krásné postavy z fantazie jejich tvůrce.
Když jsme se po návštěvě vrátili, musel jsem to zkusit. Bylo před Vánocemi, v dílně se vznášela vůně vysychajícího dřeva, která se umocňovala jeho zpracováváním. Vše to začalo prvním zářezem pily do špalíku, který vypadal spíše že patří do kamínek, kde by vydal teplo, které by alespoň trochu ohřálo mé zkřehlé prsty. Pak přišla na řadu rašple. Lipovému dřevu dala přibližné tvary lidského těla. Detaily dokázal vykouzlit roubovací nůž a pak se už jen brousilo a brousilo až byly figury hladké.
Jeden den jsem začal a druhý nesl domů Betlém, aby i on přispěl ke sváteční atmosféře našeho domova. Po dvanácti letech na něm nezanechal zub času ani sebemenší stopu. Když si prohlížím Marii a Josefa hlídající klidný spánek malého Ježíška opět cítím vůni dřeva a chlad v konečcích mých prstů jako tehdy před lety. A mé myšlenky patří člověku, kterému dlužím za nespočet věcí, které mi díky svým životním zkušenostem předal.


Jak dokáže být nuda tvůrčí

25. listopadu 2009 v 17:37 | kru |  MÉ ČLÁNKY
No být doma bez práce má 90% záporů. Ale je tu i těch 10%, na kterých se ten klad najde. Mimo to, že neřešíte rannní vstávání, dost často se nudíte. I nuda dokáže být tvůrčí. Zkusil jsem toho už dost, takže bylo jen otázkou času, než se pustím do pečení. Ale bábovka se povedla co?

Jak je to s tím "MU"

25. listopadu 2009 v 8:41 | kru |  MÉ ČLÁNKY
Být na nějakém sezení, asi bych se představil: "Ahoj, jmenuji se…..Mu." Mu? Proč? Protože si už myslím, že je to mé jméno. Úplně to slyším: "Řekněte mu, že volné místo nemáme." "Vzkažte mu, že nikoho nehledáme." "Vyřiďte mu, že musím náš pohovor zrušit." "Řekněte mu, že tu nejsem." To jsou nejspíš odpovědni pánů ředitelů svým asistentům a sekretářkám, když je oslovím, nebo navštívím. Nejsou ani natolik slušní, aby se zvedli os svého rozpitého kafe a zavřeli mě dveře před nosem, osobně. Tito "chudáci" odvolávající se na světovou krizi a vozící si zadky v nových Mercedesech si krizi představují tak, že vydělají ročně místo pěti miliónů čtyři.
A slogany " Kdo chce pracovat, práci si najde" ? Jo? Já chci a přesto se mi nějak nedaří! Je to tím že pracovat nechci? Ne! Myslíte, že v naší zemi je půl milionů lidí bez práce proto, že pracovat nechtějí? To asi těžko. Myslíte, že je příjemné chodit na "Pracák" jako žebrák před kostel pro almužnu? Myslíte, že deprese a pocit zbytečnosti a méně cennosti budou snesitelnější díky těmto Vašim sloganům? Věřte tomu že ne!!! Takže, ahoj, jmenuji se Luboš a mám problém…….si najít práci.
Jen doufám, že nastalé situace nevyužije zase nějaký chytrý demagog s darem řeči, který využije lidskou chuť pracovat a nechá nás houfně vyrábět zbraně ve velkém. I to se už stalo. A jak to dopadlo? Zaměstnal lidi, dal jim práci, smysl života, cíl, pocit důležitosti a nadřazenosti, nové "náboženství" a pak si to rozdal s větší půlkou světa.


Jak je to tedy s tou svobodou?

18. listopadu 2009 v 10:48 | kru |  MÉ ČLÁNKY
Tak máme za sebou dvacet let "svobody". Někdo slavil, někdo nadával a většina bilancovala. Bylo to před dvaceti lety, tehdy mě bylo dvanáct let, takže mé vzpomínky na tu dobu jsou jen letmé. Neuvědomoval jsem si, na rozdíl od mých rodičů a prarodičů, co se vlastně děje. Co vlastně způsobilo jejich euforii a radost z nastalých změn. Já změny vnímal zprvu pouze z úst naší učitelky, která přišla do třídy a povídá: "Tak děti, určitě víte, co se děje, přišly změny, takže jestli chcete, nemusíte mi už říkat soudružko učitelko, ale můžete mě oslovovat paní učitelko."
Všude kolem mě vládla zvláštní atmosféra. Věděl jsem, že přichází něco nového. Můj děda tuto dobu vítal s otevřenou náručí. "My se toho už nedožijeme, ale vy, vy se budete mít už dobře," říkával. Vzpomínám, jak si pečlivě, jako svátost schoval kousek ostnatého drátu, který věznil Čechy v pasti totality. Začal vyprávět o věcech, které jsme se nikdy neučili, o tom, jak náš kraj osvobodili Američani a o tak velkém člověku, který toho pro naši zemi tolik vykonal, jakým byl T. G. Masaryk. Děda už nežije, ale nikdy nepřestal doufat, že se zase vrátí podnikatelé typu Baťa, náš průmysl opět vyšplhá na špici ve světě a lidé už nepoznají co je to donášení, udávání a ničení životů lidí s odlišným názorem, než který nařizují představitelé a síly státu.
Není však jen černá a bílá. Je i šedá, ta střední. Snad střední zlatá cesta? No nevím. Nejspíš by byl a mnoho lidí i je při hodnocení uplynulých dvaceti let rozčarován. U moci už není pouze jedna strana, vládne demokracie, to je správné. Škoda jen že vláda těchto pánů mnohdy připomíná již tolikrát zmiňovaný "boj o koryta", vzbuzující pochyby, jde li jim skutečně o dobro nás, lidí v této malé zemi v samém srdci Evropy. Za dvacet let se vlády střídaly, zákony schvalovaly, zamítaly, novelizovaly. Něco dobře, něco z mého pohledu špatně.
Ale na závěr. Buďme rádi za Sametovou revoluci. Je to krok kupředu, i když cesta do cíle je asi delší, než si kdokoliv myslel. Své výhody to určitě přineslo. Vždyť před dvaceti lety by napsáním těchto slov hrozily postihy a vězení. A v neposlední řadě v roce 1989 lidé dokázali, že nejsou jen vystrašení a bojácní, kteří si musejí dávat pozor na to, co kde řeknou a tiše skřípat zubama a polykat nadávky na režim. Dokázali, že hrdý Český národ neusnul a že odvaha je v srdci každého, kdo přispěl k pádu této diktatury.
____________________________________________________________________________________________________

Státní symboly ČR

Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.
Velký státní znak tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém, červeném, poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém, modrém, poli je stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím, zlatém, poli je černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí. Malý státní znak tvoří červený štít, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí.
Velký státní znakMalý státní znak
Státní barvy jsou bílá, červená, modrá v uvedeném pořadí. Státní vlajka se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky vlajky k její délce je 2:3.
Státní vlajka
Vlajka prezidenta republiky je bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole je velký státní znak. Pod ním je stříbrný nápis PRAVDA VÍTĚZÍ na červené stuze podložené zlatými lipovými ratolestmi. Státní pečeť tvoří velký státní znak podložený lipovými ratolestmi po stranách, kolem něhož je nápis 'ČESKÁ REPUBLIKA'.
Státní hymnu tvoří první sloka písně Františka Škroupa a Josefa Kajetána Tyla 'Kde domov můj'.

Kde domov můj, kde domov můj?
Voda hučí po lučinách
bory šumí po skalinách
v sadě skví se jara květ
zemský ráj to na pohled
a to je ta krásná země
země česká, domov můj
země česká, domov můj!


Jak jsme zdobili ucho

9. listopadu 2009 v 21:16 | kru |  MÉ ČLÁNKY
Paráda bolí...Když přišla dcera s tím, že by chtěla mít ve svém uchu další náušnici, nebyl jsem proti. Doba, kdy propichování uší , a nejen jich bylo odsuzováno je už dávno ten tam, tak proč ji nepovolit tento malý rozmar.
Kde však by si měla svůj sen splnit? Navštívit salón k tomu určený? Také možnost. Ale proč cestovat, když i v domácím prostředí se tyto věci dají praktikovat. Názor odborníků by byl jistě negativní. To však nemění nic na tom, k čemu se odhodlala ona a v neposlední řadě i já. Náušnici máme, jehlu na injekční stříkačku také a ucho dcerky se již může těšit na novou ozdobičku.
Kuchyně se na pár okamžiků proměnila téměř na operační sál. Chirurgické rukavice, náušnice ponořená v dezinfekci, jehla na stříkačku a mohli jsme se pustit do práce. Plán byl jasný. Ušní lalůček zchladit, propíchnout ze zadu do předu, do jehly navléci náušnici, provléci zpátky, zašroubovat a hotovo.
Né vše jde podle plánu. Dva kousky ledu na lalůčku vytvořily téměř omrzliny, to jsme chtěli. Ručník přes rameno přehozený pro případ, že by se nejdražší z tekutin vydrala na povrch, s tím jsme počítali. Tečka tužkou na oči na místě, kde se v brzké době bude blýskat šperk, to pro jistotu. Natažené uchu, ostrá jehla, zkrývané obavy mísící se s pocitem radosti že bude něco nového, těžká vteřina, když jehla v tátových rukou díky razantnímu tlaku proniká uchem. Jo, povedlo se.....bolest minimální, jehla je skrz na skrz. To šlo dobře. Pauza.
Po chvilce odpočinku přichází na řadu druhá část. Jehlu nahradí náušnice. Konec šperku s imitací drahého kamínku zasunut do jehly, a pomalu zpátky. Ano, jde to, hurá, to není tak hrozné.....sakra!!! Jehla je venku, ale náušnice vevnitř jen na půl. Vyvlékla se z jehly uvnitř lalůčku. Co naplat, zpátky cesta nevede. Na první pohled jednoduchá věc se jednoduchou pouze zdála. Hrot náušnice bloudil v uchu a né a né nalézt cestu ven druhou stranou. Jakoby právě propíchlá dírka okamžitě zarostla. I když byl hrot cítit těsně pod kůží a od průniku skrz ho dělil snad půlmilimetr, cesta se jakoby uzavřela. Po dlouhé minutě "rejdění" kovovou tyčkou v měkkém ušním lalůčku, po minutě, kdy se mi čelo orosilo studeným potem, vše vyřešila dcera větou: "Tak už to proraž ať to mám za sebou." Dobrá, zabral jsem, a......povedlo se. Jo, je tam. Ucho v barvě zralého rajčete, ale s ozdůbkou, která ji zařadí mezi spolužačky s podobným zážitkem. Teď už jen poctivě doléčit a i vzpomínky na to, jak táta propichoval ucho budou do budoucna jen úsměvné.
Dcera to zvládla. A já? Během "akce" jsem na sobě nic znát nedal, ale studený pot byl jen začátek, následovala nevolnost. Asi proto, že i když jsem chtěl pomoci své dorůstající dceři ke splnění přání, představa, že působím bolest někomu, na kom mi skutečně nesmírně záleží ,je pro mě nesnesitelná.
A až přijdou další nápady zdobení těla? Je to chytrá a zodpovědná holka, nebudu jí bránit v seberealizaci, ale už se na tom nechci podílet. Příště jen do rukou odborníka. I když ještě pár dobrovolníků a pár uší a mohl bych být odborníkem i já, nemyslíte?