Pro Vaše vzkazy, rady a připomínky naleznete v MENU Návštěvní knihu.
Kontakt: e-mail: Lkrutina@seznam.cz

Červenec 2009

Historie farního kostela sv. Martina

23. července 2009 v 11:31 | Výbor pro rozvoj městyse
1420 - první zmínka o dřevěné kapli, která stála v místech dnešního kostela
1517 - při vpádu Bavorů bylo celé Klenčí / i kaple / vyrabováno a vypáleno
1553 až1558 - nechali Švamberkové postaviti, na místě vyhořelé kaple, kostel sv.Martina,
patrona rytířů. Byl celý dřevěný a jen kněžiště bylo zděné.
1696 - před oltářem v kněžišti byla zbudována krypta - hrobka, kde je pohřbeno jedenáct
příslušníků (od roku 1696 do roku 1853) dvou šlechtických rodů do jejichž panství
patřilo Klenčí.
1713 - velké stavební opravy kněžiště, které začalo v klenutí pukat
1729 - (20. až 22.11.) třídenní slavnosti svatořečení sv.Jana Nepomuckého za ohromné
účasti lidu ze širokého okolí. Konaly se procesí z kostela k soše sv. Jana Nepomuckého
(1715) a zpět, kde následovaly mše a udělení požehnání.
1737 - byl zbourán starý kostel a byly započaty práce na zbudování nového kostela
1746 - (16.5.) do věže skoro dokončeného kostela udeřil blesk a poničil ji. Vše bylo opraveno a
na posvícení byl kostel vysvěcen (ze starého kostela zůstalo kněžiště- presbystář,
krypta a zvon Maria)
1759 - (1.6.) svěcení nové křížové cesty - velká procesí a mše.
1760- (8.6.) biřmováno v kostele 3 805 věřících pražským suffraganem, biskupem a generálním
vikářem
1773 - (28.8.) vyloupen kostel, kdy se lupiči probourali do sakristie
1789 - zrušen z nařízení císaře Josefa II. hřbitov kolem kostela
1809 - do věže kostela uděřil blesk. Opravena, kvůli velké bídě v kraji, až v roce 1820
1823 - opravy střechy. Znovu pobita šindelem
1857 - velké opravy celého kostela, zejména věže a "upraveno" bylo náměstíčko před
kostelem. Zrušeno bylo nádvoří chrámové s pranýřem, pompézní hradbou a vraty
1868 - osazeny hodiny od pražské firmy Fr.Somereken
1903 - (7.6.) do věže udeřil blesk. Po té byla již opatřena hromosvodem
1923 - opravy kostela: omítnutí věže, oprava střechy a nové pobití šindelem
1925 - (9.6. až 10.11.) restaurování vnitřku kostela a maleb
1932 - opravy kostela: věže, výměněny okapní žlaby, natřeny ciferníky věžních hodin
1934 - opravy hlavního oltáře a soch

Po druhé světové válce byl kostel také několikrát opravován. Největší oprava byla
dokončena v roce 1986, kdy se měnil střešní plášť a kostel byl pokryt měděnou krytinou.

Jak jsem hledal smysl života

16. července 2009 v 22:44 | kru |  MÉ ČLÁNKY
Posledních několik dní mě nutí k zamyšlení. Myšlenek je spousta, přenést je však do písemné podoby není tak jednoduché. Zejména díky mému stylu psaní, takzvané "ukazováčkové technice". Dobrá, dám si načas a pokusím se vyjádřit své pocity.
Minulý týden tento svět navždy opustil výjimečný člověk. Právě v těchto chvílích si uvědomuji, že slova typu to je život, život jde dál, či že nám osud dal do vínku určitý počet dní, nejsou útěchou. Jedno je jisté. Něco skončilo a už to nikdy nebude takové jako dříve. Člověk vnímá víc než kdy jindy věci kolem sebe. Vidí dorostlou trávu, kterou je třeba posekat a uvědomuje si, že je to ta tráva po které milovaný zesnulý chodil a jejíž vůni v teplém letním dnu při sekání neucítí, nebude se schovávat před deštěm bičujícím chatu, pergolu a vše, co s láskou a pílí budoval, neprojde se lesem, nenasbírá houby, které za jeho života byly ještě schované pod nánosem jehličí a nyní, když už se díky vláze a slunci derou na povrch není tu, aby se pochlubil s nalezenými plody lesů.
Přemýšlel jsem proč se od samého začátku života za něčím honíme. Učíme se, budujeme, pracujeme, smějeme se, brečíme, rozčilujeme, vztekáme, bavíme, tvoříme....Proč, když to vše v jednom okamžiku pomine. Omyl! Nepomine. Nevím a nechci se pouštět do debaty, co následuje po smrti. To netuším, ale co vím je, že díky dobře prožitému životu po nás zůstanou vzpomínky, vzpomínky na radostné dny, rodina, přátelé a věrní kamarádi nezapomenou. Svým chováním během našeho relativně krátkého bytí na tomto světě formujeme a vytváříme charakter a chování našich nejbližších. A tím dáváme smysl života i jim. Pomáháme jim prožít krásné dny a tím se výjimeční lidé stávají nezapomenutelní.
S jedním z takovýchto lidí jsme se dnes rozloučili. V tento smutný den, kdy veškeré vzpomínky patřily milovanému zesnulému přišlo i zklamání. Zklamání ze strany provozovatelů smuteční síně. Jakýkoliv člověk a zvláště takto skvělý muž na své poslední cestě si zaslouží odejít, a příbuzní se rozloučit, v důstojném prostředí. Za takové však nemohu považovat síň, o jejíchž oknech si netroufnu odhadnout, kdy byla naposledy umyta. Parapety s vrstvy nečistot, o pavučinách nemluvě. A provozovatel? Ten se nestydí po bezprostředním ukončení smutečního obřadu dožadovat se odměny za pronájem prostorů. Díky přátelům se takovýto "podnikatel" naštěstí nedostal do blízkosti truchlících příbuzných, podlomených smutkem a bolestí a komunikoval s nimi jen prostřednictvím těchto přátel.
Zejména tito lidé, kteří se téměř denně setkávají s žalem a bolestí jiných by mohli projevit více soucitu a uvědomit si, že mimo jiné i jejich taktnost a chování může učinit tyto chvíle, které čekají na každého z nás, přijatelnější a snesitelnější.
A tedy smysl života? Nejen brát, ale i dávat. Chovat se tak, abychom si v co nejvíce srdcích zajistili své místečko a tím se stali NESMRTELNÍ.

Jak jsem se koukl do Norimberka

15. července 2009 v 21:58 | kru |  MÉ ČLÁNKY
Minulý týden jsem díky náhodě podnikl cestu do sousedního Německa. Cílem byl Norimberk. Kamarád si přes inzerát domluvil koupi auta právě v tomto půlmilionovém Bavorském městě známém mimo jiné Norimberským procesem, mezinárodním soudním tribunálem, ustanoveným dle Londýnské dohody o stíhání válečných zločinců.
Škoda, že na prohlídku tohoto města, kde Karel IV. na sněmu roku 1356 uveřejnil prvních 23 článků své Zlaté buly a kde mu roku 1361 porodila jeho žena Anna Svídnická syna, pozdějšího krále Václava IV, nezbyl čas. Novou, nepoznanou zkušenost však za sebou díky této cestě mám. Jel jsem jako druhý řidič, pro případ, že se nové auto zalíbí a bude třeba ho převézt zpět do Čech. Cesta ubíhala svižně, jako spolujezdec jsem měl dostatek času na to, kochat se malebnou krajinou, prohlížet si tradiční Bavorskou architekturu a na hranicích Norimberka jsme byli za slabé dvě hodinky. Kamarád se na místě domluvil s prodejcem ku spokojenosti obou stran a na mě čekala spáteční jízda za volantem Oplu Zafira. To by nebylo nic neobvyklého, kdybych v tomto případě poprvé neřídil vůz s automatickou převodovkou.
Z počátku jsem vždy při zvýšení otáček motoru automaticky pátral po pedálu spojky a sahal po řadící páce, to však s prvními ujetými kilometry odeznělo. Milým překvapením pro mne byla i možnost dostatečného zrychlení při sešlápnutí pedálu plynu až "na podlahu". Jednoznačně musím ale říct, že řídit auto s automatickou převodovkou je.....nuda. Jako na pouti v autodromu. Myslím, že začínající řidič, pořídíc si tento vůz se nemůže nikdy naučit řídit auto s převodovkou manuální. Nadruhou stranu například pro mou ženu by bylo ideální. Odboural by se tím její strach ze řízení a panická hrůza, že jí zhasne motor třeba na křižovatce.
Vše má své pro i proti, a věřím, že bych si zvykl i na tento způsob jízdy a že se do Norimberka kouknu i jako turista a ne jen jako řidič.

Svět přišel o velkého člověka

10. července 2009 v 11:12 | kru |  MÉ ČLÁNKY
V čtvrtek 9. července dohořela svíčka života velkého člověka. S obrovským zármutkem v srdci píši, že zemřel muž, který měl vždy připravenou radu pro své blízké, který dokázal potěšit dobrým slovem, moudrý a chytrý, domácí kutil, pro kterého jakákoliv práce nebyla nemožná, který neznal slova: to nejde, ale nahrazoval je pokusím se a pokaždé našel to nejlepší řešení. Nadaný malíř, úžasný milující manžel a otec, který by nejen pro své nejbližší udělal i nemožné, aby dokázal poradit či pomoci. Dotlouklo srdce plné lásky a porozumění pana Antonína Bastla. Nikdy nezapomeneme. Čest jeho památce.

Strach z výšek

6. července 2009 v 14:39 | kru |  MÉ ČLÁNKY
Myslím, že není na světě člověk, který by se ničeho nebál. Každý má svého strašáka ve skříni. Mým je strach z výšek. Když jsme se přestěhovali do bytu s balkónem ve čtvrtém patře, musel jsem začít řešit před tím neznámé problémy. Například natírání zábradlí u balkónu bylo pro mne noční můrou. Co naplat. Udělat se to musí. Svoji fóbii jsem však nepřekonal a ruku k dílu musel přiložit kamarád. To co jsem si během jeho práce prožil se jen těžko popisuje. Dozvědíc se, proč to nenatírám sám, začal pokoušet mé nervy. Při každém jeho naklonění přes zábradlí, pociťoval jsem nepříjemný pocit v oblasti žaludku. O co víc jsem trpěl, o to víc si mě dobíral. Při slovech: teď to přelezu abych natřel i kraje, jsem se odporoučel bledý jako stěna. Nepřelezl to. Jen sledoval, jak moc mě děsí pomyšlení na volný pád. Přesto všechno mu děkuji, že si udělal čas a pomohl mi zkrášlit náš byt.
Boj se strachem z výšek však nevzdávám. Při prohlídce Čerchova jsem se rozhodl, že navštívím i rozhlednu, Kurzovu věž. Společně s dcerou jsme se vydali stoupat po schodech na její vrchol. Už jen pár metrů, dva, tři krůčky a jsme na dřevěném ochozu. Vstupuji k zábradlí, koukám do dálky kde se přede mnou rozprostírá malebné Chodsko jako na dlani a nic. Mám příjemný pocit. Vše v pořádku. Když tu najednou. Kouknu se dolů na podlahu. Závrať, studený pot na čele, nejisté nohy, couvám do dveří. Hurá jsem opět uvnitř rozhledny. Vše bylo v pořádku, dokud jsem nezjistil, že podlahu tvoří prkna, mezi nimiž je prostor, který dovoluje pohled dolů, hluboko dolů k samému vchodu na rozhlednu. To bylo na mě moc. Ale i to je úspěch. Pohled do dálky zvládnu, pakliže neuvidím propast pode mnou. To mi dává šanci, že se snad jednou na domažlické věži přiblížím k ochozům blíže než na půl metru jako doposavad.




Kočka našich sousedů strach z výšek určitě nemá. Její oblíbené místo je právě na balkónovém zábradlí.

Smůla je věrná jako Lasie

3. července 2009 v 11:32 | kru |  MÉ ČLÁNKY
A pech pokračuje. Jednoho krásného dne jsem přemýšlel, jak dlouho vlastně mám své auto. Když tu mě napadlo, neměl bych jet také na technickou? Ano. Naštěstí jsem to zjistil měsíc před termínem STK. Neváhal jsem tedy a zajel do servisu. Instrukce byly jasné. Tady máte techničák, průkaz emisí, velký techničák a proveďte nezbytné prohlídky, vyměňte olej a zajeďte nechat dát vozu štempl, že je způsobilý k silničnímu provozu.
Druhý den zvoní telefon. Dobrý den, zjistili jsme nutné závady, které je třeba odstranit. Motůrek krokoměru, čidlo ABS, brzdové destičky. Odhadovaná cena dílů bez práce 6500 kaček. (upozorňuji že práce je 250 korun za hodinu). V tu chvíli mi to došlo. Soky. S díky jsem se rozloučil s pracovníkem servisu s tím, že díly obstarám sám.
Čekal mě návštěva kdyňského APM a Soky opět nezklamal. Doporučil mi, kde sehnat motůrek krokoměru, a zbytek zajistil sám a vyšlo to lépe než s přirážkou, kterou si k tomu servis dává. Jediný problém byl v tom, že na korejské auto, kterým se vozím, sehnat čidlo ABS je Sisyfovský úkol. Věrný kamarád však využil své veškeré kontakty a verdikt zněl jasně: do měsíce to tu máš.
S radostí jsem většinu autodílů dodal do servisu, provedli práci a rozloučili jsme se na měsíc, než získám poslední z požadovaných součástek. Tento týden čidlo skutečně došlo. Neváhal jsem a opět navštívil dílnu. Vše se zdálo v pořádku do té doby, než po mě muž na recepci chtěl znovu velký techničák. Ano ten techničák, který jsem tam po domluvě nechal do té doby, než bude auto připraveno na kontrolu.
No co dodat? Techničák je fuč. Smůla nechodí po horách, ale po lidech. Teď už jen čekám, jak se k tomu autoservis postaví, jsem ale připravený i na to, že mě čeká nepříjemné běhání po úřadech.

Smůla co se lepí na paty

2. července 2009 v 23:55 | kru |  MÉ ČLÁNKY
Kdy už se to otočí? Co? No přeci smůla na lepší časy. Všechno to začalo v prosinci loňského roku. Jedno odpoledne jsem jako obvykle zaparkoval po práci služební auto u nás před domem. Jaké překvapení pro mne následující ráno bylo zjištění, že nějakému "lumpovi" se zalíbily poznávací značky právě u tohoto vozu. S odstupem času to vidím jen jako maličkost, kterou spravilo 400 korun za nové SPZetky.
Nějaká neznámá síla na mě však ukazovala dál se slovy: jen do něj. Ani mé soukromé auto nebylo ušetřeno neznámým vandalem. Tentokrát to odnesla anténa. I nad tím se dalo mávnout rukou a říct si, bude líp. Pak už se blížily Vánoce, nákupy, shon, supermarkety,....I mě touha po něčem dobrém zavedla do domažlického Plusu. Výběr byl velký, zaměstnanci svižně doplňovali regály a já sehnal vše, co jsem potřeboval (neberte to jako reklamu ale jen jako nastínění dané situace). S dobrým pocitem jsem dal nákup do kufru auta a vesele zamířil k domovu. I když se to nemá, během jízdy jsem sáhl do kapsy pro mobil. Pokuta by na mě v případě silniční kontroly ale nečekala. Telefon tam nebyl! Nutno říct, že tato ztráta či krádež mě již vadila o dost více než ty předešlé. Ztrátu přístroje bych oželel, ale ty kontakty. Nikdy dříve jsem si neuvědomil, jak moc jsem na telefonu závislý. I vzhledem k těmto černým čmouhám na krásném bílém prosinci jsme prožili veselé Vánoce a vstup do Nového roku. Přání ať je lepší než ten předešlý zatím moc nevychází.
Přišlo pár klidnějších měsíců, které kazily pouze menší problémy v práci. Důvěra v to co a pro koho dělám se pomalu rozplývala, zejména díky neustálému přesvědčování ze strany šéfa jak je na to firma špatně a posléze popíráním jedné věty druhou. Když můj kolega prohodil pro mne památnou větu "Tady já nejsem rád", bylo jasné že má cesta životem má před sebou křižovatku. Rozhodl jsem vykročit směrem, kterým se vydali i další dva rozumní lidé. Následovat je však nemohu ihned a zbývá mi ještě nějaký čas setrvat tam, kde ani já nejsem rád. Tohle je spíš osud než smůla, ale smůla mi i nadále zůstala věrná, i když jsem ji svým chováním velice pomohl.
Poslední cesta služebním autem byla pro mě skutečně nezapomenutelná. Pondělní ráno jsem si přivstal a ještě před nástupem do zaměstnání navštívil lékaře. Za půl hodiny, s pocitem, že jsem opět udělal něco pro své zdraví vyšel z ordinace a zamířil si to ven ke služebáku. Odemykám ještě z dálky, beru za kliku, otevírám a.....sakra. Okýnko u spolujezce je vysypané! Vandalové zatracený, pomyslel jsem si. Své hodnocení jsem ale musel změnit. Mizerní zloději! Došlo mi totiž, že jsem udělal chybu, před kterou se varuje na každém kroku. Ano, má taška byla na sedadle. Její útroby schovávaly fotoaparát, můj i služební telefon, Flash disk, peněženku s kreditní kartou a hotovost, i když nepatrnou, ale na oběd by bylo. Nezbylo mi nic jiné než se vrátit do ordinace a zavolat 158, alespoň jedna kladná věc, tohle číslo jsem vytočil poprvé v životě. Příslušníkovi na druhé straně jsem se zjihlým hlasem popsal situaci a pak už jen čekal na příjezd Policie. Hlídka se dostavila za deset minut. Popsal jsem jim své první dojmy. A pak přišla otázka. Měl jste tam něco cenného? Vysypal jsem ze sebe mou ztrátu a nemohl se nevšimnout pobavených tváří strážců zákona. No jistě, ukázkový příklad. Taková taška, to je skvělá vábnička pro zloděje. V zápětí se dostavili i kriminalisté zajistit stopy. Tak co ukradli, zeptali se, nežli jsem to stihl říct, předběhl mě policista z první hlídky. Měl na sedadle tašku. Lidi se snad nikdy nepoučí, prohodil kriminalista a dal se do fotografování. Nárůst mého studu, že jsem dal zlodějům snad pozvánku v podobě taška pokračoval i po příchodu Policie Městské. I jim kolegové rádi představili troubu, který si myslel že v 7 hodin ráno se snad nekrade. Koho ještě zavolají? Hasiče? Říkal jsem si. Malou satisfakcí pro mě bylo, že jsem nebyl první. To ráno při pokusu o vykradení auta vyplašil dva pobudy svědek. Já měl tu smůlu, že i když jsem parkoval u autobusového nádraží plného lidí, nikdo nic neviděl. Nebo nechtěl vidět?
A na závěr? Pořekadlo, že není tak hrozně, aby nemohlo být hůř mi už moc vtipné nepřipadá. Sílu mi však dává jiné moudro, a to, že když se štěstí unaví, sedne i na vola.