Pro Vaše vzkazy, rady a připomínky naleznete v MENU Návštěvní knihu.
Kontakt: e-mail: Lkrutina@seznam.cz

Jak je to vlastně s tím virtuálním světem?

31. března 2017 v 8:32 | kru |  MÉ ČLÁNKY
V dnešním světě překypujícím moderními technologiemi, virtuální realitou a sociálními sítěmi se nelze divit, že etické hodnoty uživatelů těchto ´vymožeností´ ustupují do pozadí. Anonymita lidí sedících za klávesnicí svého počítače jim dává pocit beztrestnosti a dodává rádoby odvahu k vyjadřování a konání skutků, které by si při osobním setkání nikdy nedovolili projevit!
Není to tak dávno, co jsem jako dítě každý den po škole upaloval ven s kamarády. Každodenní hry, zlobení, taškařice, sportování, nám dávalo plnohodnotné a zábavné vyžití, díky němuž jsme poznávali přátelství, učili se sounáležitosti, utužovali si zdraví a aktivní životní styl, což nás připravovalo do dalších let našich životů. Dobře jsme věděli, co je dobré a co zlé. Věděli jsme, co děláme a dokázali přijmout trest v případě, kdy jsme něco vyvedli. Nikdy bych svým rodičům nevyčítal zákazy, tresty nebo i výprask, jež se mě i bratrovi v dětství a pubertě dostávalo. Vždy to bylo totiž zasloužené a pokaždé jsme věděli, za co. Sám mám dvě děti a každý den vidím rozdíly jejich dětství a mého. Dvacet čtyři hodin denně on-line. Každou chvilku kontrolovat nové dění a příspěvky na sociálních sítích, jestliže začne venku sněžit, první co je napadne není, hurá, postavíme sněhuláka, nebo vytáhneme lyže, ale musím napsat na facebook "sněží"! Počítačové hry jim nabízejí jiný, v mnohém horší svět, do kterého utíkají ve volných chvílích. Hry, kde někomu ublížit kvůli zisku bodů, nebo ve snaze postoupit do dalšího levelu je nutností. Hry, kde život ztrácí smysl a již není to nejcennější, co máme. Hry, kde je samotná etika sešlapaná hluboko do prachu a bláta. Nedivme se pak, že poté, co se pozdě v noci vypne počítač, tak tento mladý člověk, uživatel technologických vymožeností současného světa, vstane po pár hodinách spánku a již po cestě do školy, v lepším případě, vyvolá kvůli malichernostem konflikty v městské dopravě či po příchody do třídy. Osobní komunikace mezi lidmi se naprosto vytrácí, nedorozumění, které by se vysvětlilo dvěma vstřícnými větami, se řeší vulgaritami a v horším případě násilím.
Dnešní společnosti chybí se setkávat, bavit se, vytvářet si přátele, ale takové přátele, kteří si při setkání podají ruku, usmějí se, zajímají se o to, jak se druhý cítí, pomáhají si, diskutují, řeší problémy z očí do očí. Přátelství se musí budovat společně prožitými chvílemi, společnými zájmy a zážitky. Pravého přítele nikdo nezíská kliknutím na ikonu ´odeslat žádost o přátelství´. Anonymita diskusních fór, příspěvků pod články, nebo komentáři u jednotlivých příspěvků nám dává nádech beztrestnosti ve vyjadřování. Etické hodnoty mizí a mi si dovolíme psát věci, které by nám stud nikdy nedovolil vyslovit v osobní rovině komunikace. Nicky a přezdívky našich avatarů ve virtuálních světech jednotlivých serverů pouští z otěží ty naše nejčernější stránky. Nevidíme tu druhou osobu, mnohdy také schovanou za smyšleným jménem, hrubě prosazujeme své názory a už ze zásady neuznáme, že jsme se mohli mýlit, ale násilně hájíme své názory už jen proto, abychom se mohli hádat a verbálně ubližovat dalším uživatelům.
Smutné na tom je, že tohle se netýká jen ovlivnitelných dětí. Jsou i tací jedinci, ve zralém věku, za normálních okolností rozumní a soběstační lidé, kteří se nechají strhnout k tomu, že dokáží na různých chatech, či fórech ubližovat těm, kteří projeví svoji slabost, požádají o radu či pomoc. Místo rady se jim od těchto slabochů však dostane jen zesměšňování a ponižování. V mnoha případech nejvíce urážejí a ubližují právě ti, kteří nedokáží obstát v běžném životě, kteří neumějí prosadit a obhájit své názory v osobní rovině.
A jak z toho ven? Každý musí začít u sebe. Poznejme opět kouzlo toho, sejít se s přáteli na koncertě, další dny pak probírat společné zážitky, sdělovat si dojmy a pocity, ale ne v komentářích na sociální síti. Bavit se a povídat si u kávy v kavárně, při procházce v parku, v práci s kolegy. Tlačme své děti do aktivit. Ať se sdružují, představujme jim koníčky, které by je mohly zajímat, ukažme jim krásu pocitů z vítězství při sportovních činnostech, nechme je rozvíjet jejich dovednosti. Určitě se jim to ze začátku nebude líbit muset se zvednout z kancelářské židle s polohovacím opěradlem od svého počítače a jít ven hledat nové výzvy a dobrodružství. Ale vytrvejme, svět je obrovská mapa, která čeká na prozkoumání a život je vlastně jen hra, na kterou máme omezený čas a je jen na nás, jak v této hře obstojíme a jak se nám, figurce v téhle životní strategii, bude dařit. Věřím, že když poznáme kouzlo všedních dní, naučíme se opět radovat z maličkostí, usmát se při východu slunce, zaradovat se, když se setkáme s nám blízkými lidmi, vrátí se do našich životů etické hodnoty, slušnost a soucit.
 

Jak se změní můj život po maturitě

7. ledna 2016 v 12:44 | kru |  MÉ ČLÁNKY
Slovo "maturita" pochází z latinského slova maturitas, což znamená zralost. Jiné slovo je adjektivum maturus (zralý) tvořící základ pojmu "matura". V minulosti se na území někdejšího Československa tato zkouška oficiálně označovala jako "Zkouška dospělosti", což je dnes již jen lidové označení. Termín matura je používán také v jihoslovanských zemích, kam se "zkouška dospělosti" rozšířila díky habsburské školské tradici. Maturita, však může hodně znamenat i pro lidi, jež hranici dospělosti již dávno překročili. Vzdělání ovlivňuje a tvoří společnost, ve které žijeme. Vzdělání je i odrazem společnosti a otevírá nejednomu člověku dveře, které pro něj byly do té doby zavřené. Vzdělání nabízí nové obzory, na které díky němu můžeme dosáhnout a maturitní zkouška je právě ten pomyslný klíč k otevření dveří a odhalení nových obzorů.
I já jsem dvacet let poté, co jsem naposledy usedl do školní lavice, pocítil tlak a nutnost ve své profesi, podstoupit nelehký úkol a doplnit si vzdělání v podobě právě maturitní zkoušky. Momentálně jsem na začátku tříleté cesty a pomalými krůčky postupuji dál k cíli, ve kterém jak doufám přetrhnu cílovou pásku v podobě již zmiňované a pro mě vysněné maturity. Již dnes však mohu s čistým svědomím říct, že úspěšné absolvování školy mi přinese rozhledy v mnoha nových oborech a oblastech. Ať je to například moci se zapojit do rozhovoru o literatuře a vznést své názory, podělit se o dojmy z historie či nadhodit téma ekonomie. Vědomosti, které jsou k úspěšnému zakončení školní docházky potřebné, mi dávají možnost, sledovat různě zaměřené pořady, tvořit si vlastní pohled a moci činit závěry. A v neposlední řadě i v mém věku mi dává docházka naději, vytrhnou se z mnohdy kruté reality. Škola nám staví do cesty povinnosti, úkoly, okrádá nás o volný čas, usurpuje si naše myšlenky, nedá nám spát v obavách, že jsme něco podcenili, či byli nedůslední. Ano, spojit práci a školu

může být náročné. Nevím, jak se na to dívají jiní studenti, kteří se dali na cestu dálkového studia, pro mě se jedná jednoz
načně o pozitivum. Po nedávné a náhlé smrti mého otce, rodinných problémech a zdravotních potížích můj pohled na svět překryly černé brýle. Vyhlídky na lepší budoucnost byly ty tam a z jinak veselého a společenského člověka se stal zarputilý mrzout utápějící se ve svém žalu. Pak jednou na dveře jeho kanceláře zaklepal nadřízený a ře
Nikdo z nás nevíme dne ani hodiny, netušíme, kam nás osud zavede, nevím, jestli za tři roky ve svátečním obleku budu přebírat maturitní vysvědčení. To skutečně nevím. Ale co vím je, že i cesta je cíl a tato anabáze, na kterou jsem se vydal, mi již nyní dává více, než by mi mohla kdy vzít!kl:" Pracuješ tu už čtvrtým rokem a jsi jediný, kdo ještě nemá maturitu. Co s tím něco udělat?" V tu chvíli jsem se obával dalších povinností, ale s odstupem času vím, že je to to nejlepší, co mě v dané situaci potkalo. S přibývajícím časem začal vítr nových zážitků rozfoukávat černé vzpomínky, na které již nebylo místo, vzhledem k tomu, že je nahrazovaly získané vědomosti z výuky. Noví lidé, kteří vstoupili do mého, jak jsem si uvědomil ne tak špatného života dokázali opět probudit úsměv na měsících strnulé tváři a začal jsem si uvědomovat, že není tak špatně a že život za to stojí žít. Žít a ne jen prožívat. Nastavil jsem si metu, které jak doufám dosáhnu za tři roky, tři roky, kdy budu sice vždy v pátek před školou nervózní, jestli jsem něco nepodcenil, nebo nezapomněl, ale šťastný, že jen tak nesedím v křesle a neříkám si, že už nemám na nic náladu. Škola, učitelé, spolužáci mi už nyní dávají to, co jsem zoufale potřeboval. Kolektiv lidí, ve kterém se cítím dobře. A jak můj život změní maturita? Jak doufám, tak k lepšímu. V první řadě získá mé jméno v práci lepší prestiž, získám vědomosti, které mně usnadní si tvořit názory, vzhledem k tomu, že mi nabídnou možnosti zvážit více úhlů pohledu, dám příklad mým dětem, že úspěšné absolvování školy nám přináší možnost výběru, kterou cestou se vydat a jak věřím, můj život bude bohatší, snazší se rozhodovat k jaké straně se přiklonit a v neposlední řadě dává za pravdu pořekadlu "Nikdy není pozdě začít". Jak řekl Henry Ford: "Každý, kdo se přestane učit, je starý, ať je mu 20 nebo 80. Každý, kdo se stále učí, zůstává mladý. Je nejlepší v životě zůstat mladý."


Jak k nám přišel Ježíšek

7. ledna 2016 v 12:31 | kru |  MÉ ČLÁNKY
"Tati, tati," slyším jakoby z dálky. Pomalu procitám a mžourám ještě rozespalýma očima snažíc se přemoci těžká víčka, které rozum přesvědčoval, aby se zavřela a dopřála unavenému tělu ještě několik vzácných minut odpočinku. Bylo to mé malé osobní vítězství nad svým tělem, když jsem konečně procitl a před sebou uviděl svého čtyřletého syna. "Copak, nemůžeš spát? Chceš si lehnout k nám?" Navrhl jsem ve vidině opětovného ponoru do říše snů. "Tati, Ježíšek," říká s vykulenýma očima a dětinskou upřímností. "Ne Lubíku, až zítra, zítra přijde a jestli budeš hodný, budou tam i dárky!" Uvedl jsem jeho tvrzení na pravou míru a začal se otáčet na druhý bok. V tu chvíli mi opět něco vytrhlo z nastávajícího spánku, bylo to, jak ze mě pomalu sklouzává deka poháněná synovou ručkou. "Já vím, že by měl přijít až zítra, ale on je tu teď, nelžu. Je tam!" Trval na své synek, neustále se mnou cloumajíc. Nic naplat, byl přesvědčivý. Musel jsem vstát. Vzal jsem ho za ruku a pomalu v šeru lampy jsme vyšli z ložnice.
Moment, pozor! Sotva jsem zavřel dveře do ložnice, neunikl mi šramot ozývající se z nedalekého obývacího pokoje. "Já tě to říkal," usmál se malý neposeda nervózně mačkajíc moji ruku. Postrčil jsem syna za sebe a udělal první odvážný krok. V obýváku nastalo ticho. Nezdálo se mi to? Pohrával si se mnou můj ještě ne zcela svěží rozum, vlivem náhlého probuzení. Pomalu a obezřetně, jsem postupoval dál, naslouchajíc sebemenšímu zvuku. Luboš natěšeně poskakoval za mnou s myšlenkami, co že mu tam asi Ježíšek zanechá. Vrz. Ten zvuk znám. Zastavil jsem se. To je jako když se zvedám vždy po zprávách ze svého starého křesla, abych si šel uvařit čaj. Někdo byl v mém křesle? Co se to děje? Zamkl jsem, než jsme šli spát? Marně pátrám ve své paměti. Před sebou mám napůl otevřené dveře do obývacího pokoje. Na okraj místnosti proniká světlo z chodby. V rohu vidím slabě žhnout barevná světýlka z vánočního stromku. Natahuji ruku ke dveřím. Tlačím na skleněnou výplň dveří. Dveře se tiše otevřou. Zvedám nohu a vkráčím do obýváku. Co? Zůstávám zaraženě stát. V tuhle chvíli by se ve mně krve nedořezal. Upřeně hledím směrem ke svému křeslu, vedle konferenčního stolku. Vše je na svém místě. Krom toho, že před křeslem stojí chlap! Tvář s plnovousem, na kterou už světlo z chodby nestačí, bílý oděv volně obeplouvá jeho tělo, v ruce držíc kalich, jakoby nabízel víno při poslední večeři. Luboš s klidem zamířil ke stromečku, hledat dárky, které jak čekal, mu tento neznámý donesl. "Kdo? Co? Jak?" Vykoktal jsem ze sevřeného hrdla. V tu chvíli se obývacím pokojem rozezněl burácivý smích. A mě to začalo docházet. "Radku?" Řekl jsem ještě nejistě. "No jo brácho, co tak koukáš, měl by ses vidět, koho jsi tu čekal? Ježíška?" Smál se dál můj bratr, který udělal pár kroků, aby se nechal zcela odhalit přítmým světlem. "Tys mě vyděsil," oddych jsem si. "Kde se tu bereš?"
Aroma mátového čaje se rozlinulo po kuchyni, která byla ještě cítit sladkou vůní vánočního cukroví. Proti sobě sedí dva muži, tak hodně si podobní a přesto tak rozdílní. Na klíně jednoho z nich klidně sedí chlapeček, kterého přemáhá únava. "Byl jsem v Plzni, hraje se futsalový přebor a mi se tam tento rok také přihlásili," říká můj bratr, který se před sedmi lety odstěhoval do Chomutova, kde se oženil. Doma, v Klenčí se od té doby objevoval jednou, možná dvakrát do roka. "Valča s Matýskem přijedou zítra na Vánoce, ale já se nechtěl vracet do Chomutova, když už jsem byl v Plzni. A tady mám klíče akorát od vašeho bytu, tak jsem si řekl, že tě překvapím," dodal s úsměvem sobě vlastním. "No, no jo, ale co ty vousy a ten kalich?" Tázal jsem se nechápajíc novou image svého o dva roky mladšího bratra. "Víš," začal vysvětlovat, "ten turnaj se hraje už osm týdnů a mi si s kluky řekli, že se prostě nebudeme holit. A když to vydržíme, tak se dostaneme do finále a letos vyhrajeme! A to se dostávám k tomu tvému kalichu. Kalich? Copak ty nepoznáš pohár? Neholení vyšlo. Vyhráli jsme 2:1." Vysvětlil celou situaci s náležitou hrdostí v hlase. Seděli jsme ještě dlouhé minuty. Vyprávěli a smáli se. Až se čas nachýlil a mi se zvedali ke spaní. Malá očka mého synka se pootevřela. "Vidíš Lubo, ne Ježíšek, strejda přijel na Vánoce," zašeptal jsem mu do ucha. "Já věděl, že je v obýváku Radek," povídá. "Ježíška
jsem ale viděl koukat do okna," řekl a usnul.

 


Veselé Vánoce

18. prosince 2015 v 18:27 | kru

Jak jde život dál

22. června 2015 v 11:00 | kru |  MÉ ČLÁNKY
Už je to několik měsíců, co jsem naposledy přispěl nějakým textem na svůj blog. Za tu dobu se událo spousta změn. Některé mě srážely na kolena a stálo to mnoho úsilí se přemoci a zase stát vzpřímeně, jiné mě naopak dávaly opojný pocit, že mohu létat. Tak jako tak všechny změny nás učí a posouvají dál. Ať už jsou negativní, či pozitivní, utvářejí náš charakter a stanový nám nové mety a cíle.
Po devatenácti letech jsme se po zralé úvaze se ženou rozešli a nyní zkoušíme, zda obstojíme v této nelehké soutěži zvané Život každý sám. Zdá se, že to oba zvládáme, a i když se jednalo o zlomový okamžik našich životů, není to konec. Štěstí na nás ještě čeká, i když nyní již na každého zvlášť. Sami však nikdy nebudeme, vzhledem k tomu, že mám dvě skvělé děti, kterým oba obětujeme vše, co je třeba.
Zjistil jsem, že i když mě mnohdy připadá, že jsem na úplném dně, není to vždy pravda. V současné době pokračuje léčba mých ledvin. Jediný způsob jak se dál udržet na nohou bylo dojíždět 3x týdně na dialýzu. Po tomto zjištění jsem byl poněkud nervózní a zmatený, co že to bude všechno obnášet. Nebudeme si lhát, nic příjemného to nebylo a není, ale jak řekl Jan Sladký Kozina: "Člověk si zvykne na všechno, i na šibenici." V současné době do FN Plzeň docházím osmý měsíc a poznal jsem spoustu skvělých, obětavých lidí, kteří vykonávají svoji práci s citem a na profesionální úrovni a zároveň i další pacienty s mnohdy mnohem horšími potížemi, než jaké potkaly mě. Jejich osudy mě přesvědčují o tom, že člověk se nemá nikdy vzdávat a neustále si i v černé budoucnosti hledat světlý bod, za kterým zamířit a držet se ho. I já ten světlý bod našel v podobě transplantace. Tak nyní čekám a věřím!
Carpe diem. Toto latinské rčení použité římským básníkem Horatiem říká ve dvou slůvkách vše. Užívej dne, prostě žij každý den, jakoby byl ten poslední. O to se snažím a díky tomu ulehám večer ke spánku s úsměvem na rtech a další sbírkou vzpomínek na prožité okamžiky. Plno vzpomínek mi tvoří i další moje osudová záležitost. Ano, po dvaceti letech co jsem opustil školní lavici, jsem do ní opět usedl. V současné době mám za sebou první ročník a po zasloužených prázdninách se vrhnu do pokračování. A co z toho všeho vyplívá? Nevzdávejme se, i když nám připadá, že jsme dopadli na úplné dno, hledejme v tom pozitivum. Alespoň se máme od čeho odrazit k rychlejší cestě vzhůru!

Kam dál